Poviedka
Napísal: Uto Dec 09, 2008 2:27 pmTakze, ako z nazvu vyplyva, hodlam vam predlozit poviedku. Avsak nie je to poviedka z mojho pera, ale pochadza od mojej velmi dobrej kamaradky ktora v nej v urcitych veciach vyjadruje svoj vlastny zivot ktory prezila, svoje pocity ktore sa jej vtedy prehanali hlavou atd. Dalej upozornujem ze je to nedokoncena poviedka a prinasam len to co zatial napisala. Nuz tak tu to mate, a za kazdu konstruktivnu kritiku som len rad.
Seděla sama. Sama ve svém pokoji, ze kterého nebylo úniku. Nebylo úniku před ní samotnou, před jejími pocity. ,,Je konec“ říkalo její srdce. ,,Vždyť takových bude ještě spousta“ oponoval rozum. Opět jí vytryskly slzy z jejích smaragdově zelených očí. Z těch očí, které se dříve smály na celý svět, ze kterých zářila energie. Jeden okamžik ale dokázal vše převrátit. ,,Proč?!“ vykřikla do tmy zlomeným hlasem. Pořád ho viděla. Jeho jemný obličej, vypracované tělo, dokonalý úsměv. Uvědomila si, že včera to bylo naposledy. Naposledy, kdy s ním mluvila, kdy ho viděla. Přemýšlela o tom, co udělala špatně, co mohla změnit, že tomu mohla zabránit. Cítila se v jako začarovaném kruhu, ze kterého nebylo úniku. Jako ve špatném snu, ze kterého se co nevidět probere, obleče se, vyjde ven a on na ni bude čekat jako každý všední den, kdy společně jezdí do školy. Slyšela zaklepání na dveře. ,,Erji, máš tu návštěvu“ slyšela hlas matky. ,,Ať jde pryč, ať jdou všichni pryč, táhněte k čertu!“ křičela vzlykajíc. Netušila, co bude dál. Co bude dělat, jestli to zvládne. Kdyby to byl obyčejný soused, o nic by nešlo. Kdyby to byl obyčejný známý, bude smutná, ale zvykne si. Kdyby šlo o kamaráda, ví že to jde zvládnout. Ale on nebyl ani jedno, spíše vše dohromady. Ovšem nejen to. Byl to její vyvolený. Ten, kterého dívky v jejím věku nazývají princem na bílém koni. A on, on že má být mrtvý? Tato myšlenka její pláč zesílila až do takové míry, že se začala i trochu dusit. Měl celý život před sebou. Mohli spolu být spokojení, strávit spolu další krásné chvíle, strávit šťastný život, mít krásný dům, úžasné děti... Všechny tyto sny se během několika okamžiků zhroutily, jako domeček z karet. Vzpomněla si na jejich seznámení, na to, jak spolu byli poprvé venku, jejich první polibek, který byl tak trochu netradiční, ale vzhledem k jejím schopnostem, že si dokáže snad i zlomit nohu při chůzi, nic divného. Šli spolu po parku, prostě idylka, jenže Erja si zvrtla kotník a bylo zle, jelikož jí začal otíkat. Nějákým způsobem se dostala do autobusu a jela s Tomem domů. Ten ji odnesl v náručí z autobusové zastávky až domů. Položil ji na gauč, uvařil kávu, přisedl si k ní a najednou ji políbil. Věřila, že nebýt toho, kterýmu vzal život, byli by spolu navždy. Brečela. Brečela tak moc, že ani nepostřehla přijetí asi deseti SMSek od Maceho. Mace byl její nejlepší přítel, kluk do každé nepohody. Byl tu vždy pro ní, ale dělilo je více, než 400 km. Seznámili se při multiplayeru jedné hry a Erja byla velitelkou druhé divize v jednom clanu. A právě do její skupiny se dostal Mace. To, že neodpovídala na SMSky u ní bylo více než-li divné a navíc zmeškala trénink. Telefon zvonil, ignorovala ho. Nic jí nezajímalo, nikdo... Chtěla zemřít, být zase s ním. Vzala papír a začala psát: ,,Drahá maminko, tatínku, rodino, přátelé. Aý toto najdete, užtu nebudu. Nebuďte prosím smutní, jsem na místě, kde je mi lépe, kde jsem zase s Tomem. Jste úžasní lidé a určitě se beze mě obejdete. Vzpomínejte na mě v dobrém. Vaše Erja“. Proud jejích slz zesílil. Šla do ložnice rodičů, otevřela matčin noční stolek, vyndala z něj prášky na spaní. Vrátila se do pokoje, vzala si láhev s vodou, lehla si na postel a dívala se na její společnou fotku s Tomem. Za dva týdny by spolu byli jeden a půl roku. Chystal prý pro ni něco speciálního. Nasypala si do hrsti celý obsah té malé skleničky s prášky, obsah hrsti obrátila do úst, zapila vodou a lehla si. Cítila, jak je jí špatně od žaludku a najednou si uvědomila, že ona ještě žije, že může být ještě šťastná, že ot by si Tom přál. Chtěla vstát a ty prášky vyzvracet. Vstala. Chtěla jít, ale nešlo to. Jako by toto nebylo její tělo. Neposlouchalo jí, poposunula pravou nohu. Padala k zemi a najednou střih. Nevnímala. Slyšela pouze zoufalý křik své matky a houkání sanity.
Seděla sama. Sama ve svém pokoji, ze kterého nebylo úniku. Nebylo úniku před ní samotnou, před jejími pocity. ,,Je konec“ říkalo její srdce. ,,Vždyť takových bude ještě spousta“ oponoval rozum. Opět jí vytryskly slzy z jejích smaragdově zelených očí. Z těch očí, které se dříve smály na celý svět, ze kterých zářila energie. Jeden okamžik ale dokázal vše převrátit. ,,Proč?!“ vykřikla do tmy zlomeným hlasem. Pořád ho viděla. Jeho jemný obličej, vypracované tělo, dokonalý úsměv. Uvědomila si, že včera to bylo naposledy. Naposledy, kdy s ním mluvila, kdy ho viděla. Přemýšlela o tom, co udělala špatně, co mohla změnit, že tomu mohla zabránit. Cítila se v jako začarovaném kruhu, ze kterého nebylo úniku. Jako ve špatném snu, ze kterého se co nevidět probere, obleče se, vyjde ven a on na ni bude čekat jako každý všední den, kdy společně jezdí do školy. Slyšela zaklepání na dveře. ,,Erji, máš tu návštěvu“ slyšela hlas matky. ,,Ať jde pryč, ať jdou všichni pryč, táhněte k čertu!“ křičela vzlykajíc. Netušila, co bude dál. Co bude dělat, jestli to zvládne. Kdyby to byl obyčejný soused, o nic by nešlo. Kdyby to byl obyčejný známý, bude smutná, ale zvykne si. Kdyby šlo o kamaráda, ví že to jde zvládnout. Ale on nebyl ani jedno, spíše vše dohromady. Ovšem nejen to. Byl to její vyvolený. Ten, kterého dívky v jejím věku nazývají princem na bílém koni. A on, on že má být mrtvý? Tato myšlenka její pláč zesílila až do takové míry, že se začala i trochu dusit. Měl celý život před sebou. Mohli spolu být spokojení, strávit spolu další krásné chvíle, strávit šťastný život, mít krásný dům, úžasné děti... Všechny tyto sny se během několika okamžiků zhroutily, jako domeček z karet. Vzpomněla si na jejich seznámení, na to, jak spolu byli poprvé venku, jejich první polibek, který byl tak trochu netradiční, ale vzhledem k jejím schopnostem, že si dokáže snad i zlomit nohu při chůzi, nic divného. Šli spolu po parku, prostě idylka, jenže Erja si zvrtla kotník a bylo zle, jelikož jí začal otíkat. Nějákým způsobem se dostala do autobusu a jela s Tomem domů. Ten ji odnesl v náručí z autobusové zastávky až domů. Položil ji na gauč, uvařil kávu, přisedl si k ní a najednou ji políbil. Věřila, že nebýt toho, kterýmu vzal život, byli by spolu navždy. Brečela. Brečela tak moc, že ani nepostřehla přijetí asi deseti SMSek od Maceho. Mace byl její nejlepší přítel, kluk do každé nepohody. Byl tu vždy pro ní, ale dělilo je více, než 400 km. Seznámili se při multiplayeru jedné hry a Erja byla velitelkou druhé divize v jednom clanu. A právě do její skupiny se dostal Mace. To, že neodpovídala na SMSky u ní bylo více než-li divné a navíc zmeškala trénink. Telefon zvonil, ignorovala ho. Nic jí nezajímalo, nikdo... Chtěla zemřít, být zase s ním. Vzala papír a začala psát: ,,Drahá maminko, tatínku, rodino, přátelé. Aý toto najdete, užtu nebudu. Nebuďte prosím smutní, jsem na místě, kde je mi lépe, kde jsem zase s Tomem. Jste úžasní lidé a určitě se beze mě obejdete. Vzpomínejte na mě v dobrém. Vaše Erja“. Proud jejích slz zesílil. Šla do ložnice rodičů, otevřela matčin noční stolek, vyndala z něj prášky na spaní. Vrátila se do pokoje, vzala si láhev s vodou, lehla si na postel a dívala se na její společnou fotku s Tomem. Za dva týdny by spolu byli jeden a půl roku. Chystal prý pro ni něco speciálního. Nasypala si do hrsti celý obsah té malé skleničky s prášky, obsah hrsti obrátila do úst, zapila vodou a lehla si. Cítila, jak je jí špatně od žaludku a najednou si uvědomila, že ona ještě žije, že může být ještě šťastná, že ot by si Tom přál. Chtěla vstát a ty prášky vyzvracet. Vstala. Chtěla jít, ale nešlo to. Jako by toto nebylo její tělo. Neposlouchalo jí, poposunula pravou nohu. Padala k zemi a najednou střih. Nevnímala. Slyšela pouze zoufalý křik své matky a houkání sanity.
